Rozhovory - Fenester.cz

Rozhovory

 

Rozhovor s Tomášem Uhnákem (Instalace "Žít s radostí, překonávat zoufalství, hledat v sobě každičký náznak dobra, každičký pozitivní rys, a tak objevovat pravou radost", 31.3. - 27.4. 2011)


(text: Jarka B., jarka@fenester.cz)

V dubnu patřila výloha Fenesteru Tomáši Uhnákovi, který ji pojal více než zajímavým způsobem.  Tomáš je studentem pražské AVU. Co si o škole myslí, jak je (respektive jsme) na tom s politikou a vařením (ano, vařením :) a k čemu všemu vám může pomoci ten správný holicí strojek si přečtěte níže, protože to stojí za to!

Mohl bys nějak obecně přiblížit tvou tvorbu? Pro ty, kteří se s ní ještě nesetkali. Co používáš nejčastěji za médium, na co se zaměřuješ?

Já se neomezuji na žádné konkrétní médium. Moje tvorba není nějak specificky čitelná v tom smyslu, že někdo řekne „aha, to je od Tomáše“. Není to ani vědomé rozhodnutí, jednoduše se mi vnitřně hnusí zůstávat při jednom způsobu vyjadřování nebo myšlenky. Samozřejmě jsem vždy znova a znova konfrontován s neznalostí konkrétních specifických programů nebo přístupů. Beru to ale jako daň, kterou jsem ochoten platit a tohoto handicapu někdy využívám pro dobro věci. Chápu svůj přístup tak, že médium je vždycky v závěsu za myšlenkou nebo ideou, kterou zrovna zpracovávám. Hodně pracuji s apropriací nebo dekonstrukcí a v poslední době tím, že jsem zaangažovaný ve studentské komoře rady vysokých škol a různých jiných i nevládních organizacích, tak se hodně zajímám i o prakticko-politickou stránku, co se týče studentských hnutí, studentského aktivismu a vůbec angažovanosti jako takové. A z toho dost vycházím. Je to koneckonců i téma jedné z výstav, kterou jsem ve spolupráci s Václavem Magidem a s Vasilem Artamonovem připravil před rokem. Jmenuje se Možnosti studentského života, zabývala se rolí studentů ve společnosti všeobecně, z historického i současného hlediska. Pokusili jsme se ukázat studenty jakožto hybatele ve společnosti i jako vypočítavé flákače, využívající studentská léta k nekonečným párty. Výstava nedávno proběhla v Budějovicích na pedagogické fakultě (galerie D9) a 3.5. 2011 bude vernisáž ve studentském klubu UK- K4 v Celené. Pak bude ještě nejspíš na Slovensku a v dalších 3 městech po Čechách. Důležitou složkou je právě i určitá aktivistická mobilizace, protože mimo vernisáž připravujeme i separátní program, který se týká představení studentských organizací a hnutí, činných v Čechách i zahraničí. Máme poměrně novou vládu, která připravuje reformy také ve vzdělávání. A protože tyto reformy jsou z mnoha důvodů velmi problematické a prakticky nejsou vykomunikovány nejen s veřejností, ale ani s orgány, které k tomu skutečně mají co říci (samotné školy, studenti, RVŠ,...), tak se vytvořily nejen studentské organizace, které těm reformám oponují a upozorňují na dopady. S mnoha aktivními protireformními organizacemi se ztotožňuji a snažím se do diskusí a různých aktivit zapojit. To je jedna věc k doprovodnému programu připravovaného projektu. A druhá je, že bychom se zvlášť chtěli pokusit představit roli studentů v povstáních v Egyptě, v Libyi a všeobecně v severní Africe a na Blízkém Východě. To, co dělám, má v podstatě vždycky nějaký politický nebo sociální podtext. Většinou to jde ruku v ruce s nějakou jinou aktivitou, spíše jde o určitý životní postoj a umění je jeden ze způsobů, jak tento postoj naplňovat.




Ty sám jsi ještě student. Cítíš, že být student je u nás výhoda nebo nevýhoda?

Vlastně těžko říct, co je horší. Jeden příklad vyhrocení, kam postupně nejspíše dospějeme pokud se zavedou stávající návrhy reforem, je z Británie. Tam nedávno ztrojnásobili poplatky za studium a platí se tam opravdu velké peníze, které si samozřejmě může dovolit jen část studentů. Ale ani pro tuto část kvalita studia nestoupne. Druhý je příklad Běloruska, kde proběhly volby, které byly samozřejmě zmanipulované a Lukašenko je zpátky u moci. A tvrdě potírá opozici. Při protivládních protestech bylo pozatýkáno velké množství studentů, které vyhodili ze škol, někteří jsou ve vězení... Takže v podstatě bych mohl být rád za to, co mám. Nejsem přímo ohrožen na životě, nemusím platit vysoké poplatky. Ale stav u nás samozřejmě není dobrý a myslím si, že je opravdu potřeba udělat nějakou revizi školství. Ovšem ne tak drastickou, sledující jiné cíle než skutečné zkvalitnění výuky. Reformy projektované v duchu konkurenceschopnosti by neměly být na úkor rozvíjení vědomí a osobnosti. Například navrhované zapojení firem do spolupráce se školami již někde stejně přirozeně funguje, ovšem na školách uměleckého nebo humanitního typu nelze toto zapojení očekávat. Nakonec by byly diskriminovány právě obory, které jsou nepoužitelné pro zapojení v tržním sektoru. Ze zmiňovaného britského modelu vyplývá, že studenti jednoduše nemůžou pokrýt celkové náklady na financování škol, vždy bude nutný určitý spolupodíl státu. Je nakonec jen na studentech a akademických pracovnících jak se postaví k této výzvě. Musím ale konstatovat, že v porovnání s jinými státy kde jsou v podobné situaci jako nyní my, jsou studenti neporovnatelně aktivnější a vědomě se zapojují do diskusí, nebo mají alespoň vytvořený názor. To se o našich studentech říct nedá, většina je stále laxní. Což zpětně nahrává reformátorům.

Ještě další důležitá věc – já jsem student Akademie výtvarných umění, která je velmi odlišná od všech vysokých škol, i když je to státní instituce. Tím, že je to velmi malá výběrová škola – studuje tam 300 studentů – a společnost ani MŠMT se o ni moc nezajímá (také kvůli specifickému zaměření), tak si na ní vedení může dělat v podstatě bez povšimnutí téměř cokoliv. Od slušně řečeno- podivných, netransparentních finančních toků, přes koncepční úpadek, který ale nikoho příliš netrápí. Vlastně nemáme ani klasický kreditový systém kterého se všichni strašně děsí. Celkově fungujeme na principu středověkého modelu boteg, kde je profesor jakýmsi mistrem, který radí jak to umění dělat nejlépe. Problém vidím v tom, že na místo toho, aby pedagog vytáhl z každého studenta jeho unikátní potenciál, a pomohl mu vytřískat maximum ze sebe samého specifickým přístupem ke každému, tak je studentům ordinována jediná konkrétní nezpochybnitelná pravda vycházející ze subjektivní zkušenosti daného pedagoga, která se v nuancích liší podle jednotlivých ateliérů. Zde ale nekritizuji onu subjektivitu, to není dost dobře možné, ale ono dogmatické lpění na subjektivitě, která je prezentována jako jediný možný přístup. Čili když student po šesti letech školu ukončí, tak je pouhým klonem svého profesora – guru, bez vlastního ujasněného názoru.

Přitom si Akademii hodně lidí chválí, prý se tam rádi vrací...

...no ano, samozřejmě. Akademie má kolem sebe určitý mýtus, je to taková ta vitrínka bizarních starožitností. Je to místo, jakému není rovno a lidi přirozeně přitahuje svou semidekadencí, tím jak je někdo ochoten se na šest let zavřít do ateliéru a odříznout se od okolního světa. Výsledky takového sociálního experimentu jsou samozřejmě zajímavé a lákavé, nejsem si však jistý jak moc zdravé... AVU je sice nejstarší umělecká škola u nás, ale dějiny AVU psaly neustálé debaty a boje o to, co a jak se má vyučovat. Domnívám se, že za těch 20 let od revoluce, potažmo od druhého volebního období působení Milana Knížáka v čele AVU, v podstatě žádný z rektorů Akademii nedal nějakou novou tvář, nějakou jasnou perspektivu. Knížákovi se to na začátku devadesátých let celkem povedlo - nastartoval školu znova po režimním marasmu. Je ale škoda, že i on je nyní tak zarputile konzervativní a obhajuje současnou situaci jako vrchol vývoje, když říká, že to co někteří studenti nyní požadují už bylo vyzkoušeno a neosvědčilo se. Tím se diskuse končí. Jsme o dvacet let dále a je potřeba neustále se ptát, jak nejlépe nastavit výuku. V tomto máme obrovské nedostatky, situace je tak neúnosná, že z AVU odcházejí cenní pedagogové, o které se jinde instituce jen perou. U nás si většinou ani studenti nevšimnou, že tam je někdo zajímavý, nemluvě o rektorech. Ti se obecně zaštiťují tím, že je přeci na vedoucích pedagozích, aby určili směr a náplň výuky, což se přirozeně děje. Jenže pokud rektoři nejsou schopni či ochotni během dvaceti let pedagogy koncepčně obměňovat, pak se nedá ani očekávat nic nového k současnému diskurzu. A AVU potom nemá žádnou relevantnost. Všeobecně chybí vize, podle které by se dala budoucnost školy důsledně budovat. Řízení AVU je minimálně desetiletí v samospádném režimu a především výsledky posledních výběrových řízení to jen potvrzují. Jistě, jsou na škole i lidé kteří znamenají určitý další posun, ovšem je jich málo a nejsou tam na základě rozhodnutí založeného na konkrétní vizi. Nejsmutnější je, že laxnost a zbytnělost v neustále udržovaných pozicích u mnoha vedoucích dosáhla takové míry, že tím ovlivňují nejen instituci, ale i samotné studenty. Ačkoliv si nynější pedagogové před dvaceti lety slibovali, že „nebudou jako tamti“- myšleno prorežimní pedagogy na AVU za totality- kteří se tam zuby nehty drželi, tak Slovenský umělec Rudolf Sikora, který na škole také po revoluci působil, jako jeden z mála demonstrativně odešel po několika letech. Protože chtěl dát šanci dalším - a vývoji. Zbytek pedagogů je tam dodnes. Ale to je na sociologicky- psychologický rozbor, už se tím nechci zabývat.




Vrátím se k instalaci Fenesteru, která vychází z článku Jana Sterna – Odtrhnout se od prsu. Když to zjednoduším, popisuje roli médií a jejich vliv na společnost a jedince. Mohl bys to nějak přiblížit, vysvětlit? Podle čeho jsi např. vybíral jednotlivé obrázky?

Instalce je složena ze dvou částí. Výstavce jsem dal název podle úryvku z modliteb Breclavského rabbiho Nachmana, které jsem mimo jiné také četl na performance v průběhu vernisáže a jmenuje se: "Žít s radostí, překonávat zoufalství, hledat v sobě každičký náznak dobra, každičký pozitivní rys, a tak objevovat pravou radost". Tenhle citát jako název výstavy je vylepen na vnitřní straně okna klubu Chapeau rouge tak, aby se s ním přímo konfrontovali lidé, kteří sedí uvnitř baru. Je přes celé okno, a vlastně obrácený, takže z ulice je špatně čitelný, čímž esteticky vytváří jakési pozadí pro instalaci samotnou. Ta vznikla víceméně na popud toho zmiňovaného článku, který typicky sternovsko- freudovsky popisuje roli médií, strategii médií – když to velmi zbanalizuji, tak se snaží dekonstruovat, jakým způsobem média vytvářejí určitý typ osobnosti pro tu nekonečnou konzumaci a jak nedovolí člověku se mentálně vyvíjet. Vždycky ho nechávají v jakési mentální adolescenci. Tenhle motiv strategie rychlokvašných reklam a citylightů jsem se snažil uchopit. Pokusil jsem se je konfrontovat nejstarším fotografickým způsobem – vzal jsem analogový deskový fotoaparát (ta harmonika, kde se musí vždy ručně nastavit osvit, čas a tak podobně) a vždycky jsem z velkých citylightů vybral část, která mi přišla něčím zajímavá. Neměl jsem na to nějaký konkrétní klíč, výběr kompozice byl čistě intuitivní. Jediným kritériem byla dekontextualizace celku. Takže jsem fotil buďto pouze text nebo obrázky, které potom odkazují pouze samy k sobě, motiv agitace ke koupi či spotřebě je zcela vymýcen. Pokusil jsem se vyfocením „vyjmout“ malou část z velkého obrazu reklamy, která je určena masám a chtěl jsem vytvořit určité velmi osobní, téměř intimní motivy. Vytvářel jsem svým způsobem novou mytologii, vycházející právě z reklam, které mají také vlastní mytologii, ovšem s jinou konotací. Třeba reklama na Coca-Colu - je tam krásný bělohlavý orel a slečna na disko kouli vedle obrovské lahve Coly. Když jsem vyfotil jen určitou část, kde není žádný nápis, není tam žádný odkaz ke spotřebnímu zboží jménem Coca-Cole. Navíc je to černobíle, tak se z toho stává jakási mýtická krajina s fantaskním výjevem. Dost samoúčelné, ale to oproštění v tom taky hraje roli. Důležité je i zrcadlení skutečného pozadí (většinou architektura), na ploše citylightů, což dává fotografií nádech určité neuchopitelné abstrakce na pozadí „reálného“ motivu.
Tedy ve zkratce- použil jsem věc, která je veřejně dostupná- reklamu jakožto masový prostředek sdělování. A tuhle generální sdělovací strategii jsem dekontextualizací přetransformoval v něco ryze intimního, co má vlastní, novou mytologii.



A přesně opačný princip jsem použil u performance, kterou jsem vymyslel na vernisáž. Ta opačnost je teda ryze náhodná, nebyl to záměr. Použil jsem modlitby, které jsou z přelomu 18. a 19. století, které formuloval rabbi Nachman z Breclavi a které se mi líbily z toho důvodu, že jsou velmi aktuální. Jsem častým účastníkem mnoha protivládních demonstrací a ty požadavky jsou téměř totožné, akorát vycházejí z nějaké jiné tradice a jiného kontextu. A ten rozdíl v přístupu je ten, že jsem vzal tyhle velmi intimní texty, kterými se lidé vztahují k Bohu a v podstatě jsem je přentransfomoval - zmasověl a zpolitizoval tím, že jsem je říkal do megafonu čelem k boku přilehlého kostela sv. Jakuba. V duchu současných protivládních demonstrací jsem četl ony citáty a po Bohu „požadoval“ mír, lásku, porozumění, čestnost, atd. Ale to, že jsem se vztahoval jakoby k Bohu-potažmo ke kostelu jakožto jeho pomyslnému sídlu, to je vlastně taková zástěrka za to, že to bylo v podstatě nepřímé vztahování se k lidem kteří stáli za mnou. Počítal jsem se zvukovým i pomyslným odrazem od čisté fasády na lidi za mnou. Všechny ty věci, které jsem žádal po nějaké větší transcendentální bytosti, nakonec do velké míry vycházejí z nás samotných a je pouze na naší vůli všechny ty požadované věci rozvíjet.
Taky se mi líbil ten rozměr možnosti porovnat to s institucí vlády. Lidé se vztahují k vládě s určitými požadavky, které se vždy týkají žádostí jednoho typu, nikdo nikdy masově nepožaduje po politicích slušnost nebo korektnost. Já jsem to pojal jako takovou alternativní verzi – vyjednávání jsou neúspěšná, vláda nereaguje, tak poslední instance, kam si člověk může jít stěžovat, je vlastně Stvořitel. Nezbývá než vyčkat. Nebo něco dělat...



 

Děláš často performance?

Dělám performance většinou s vařením. Happeningy, které se týkají vaření a je v tom vždy jiný podtext a rozměr. Pocházím z rodiny kuchařů a vinařů, a kuchařinu jsem chtěl i studovat. Nakonec mě také zlákala ona „dekadentnost staré vitrínky“ umělecké střední školy a už jsem se vezl... Ale vařím i tak stále a snažím se v tom zdokonalovat. Sem tam se mi i podaří nějaký přesah. Např. naposled jsem s Danielou Baráčkovou a Petrou Herotovou vytvořil jakýsi sociálně- genderový happening, nazvaný „vaříme pro muže“. Vaření bylo v tomto případě použito jako prostředek k vytvoření určité nekorektní a specifické situace, ve které hlavní roli hráli nevědomě hosté na vernisáži (tady link na foto). Nebo si rád hraju s médii a zapojuji je do procesu vaření - Michal Cáb mi např. vytvářel živé improvizace ze zvuků a obrazu (který byl promítán na plochu stolu, kde se jídlo servírovalo), který jsem produkoval při vaření na jedné výstavě.
 
Takže od vás nejsou všichni umělci, jak to často bývá…

Ne, já se právě občas pokouším nějak tyto dva mé oblíbené aspekty propojit. Mám dojem, že právě na české scéně je taková nějaká díra. Že chybí projekty, které zahrnují vaření. Nejvíce toto propojení vaření, performace a instalace asi proslavil argentinský umělec Rirkrit Tiravanija. Existuje nespočet různých výchovně vzdělávacích programů a projektů zahrnujících vaření, u nás toho ale tolik není.

Co si pak v tom případě myslíš o pořadech, které se zabývají vařením (a u nás jich není málo) typu Zdeněk Pohlreich apod. Díváš se na ně?

Ano, dívám se na ně často. Zvlášť když jsem byl na stáži v Londýně, to jsem je mohl i srovnat s našimi. Úroveň je diametrálně odlišná, v zahraničí je mnohem více znát aspekt multikulturality a nehraje se moc na národní kuchyň. U nás se na ni hraje bohužel až příliš a diskuse a rivality o tom, jak nejlépe zahustit omáčku, nebo jak nejlépe podlít kuře zastiňují vývoj. Taky je důsledněji rozděleno co je čistá kuchařská show a co je lekce vaření, abych tak řekl.
Je to do velké míry i o identitě a kontextu, český konzument je velmi degradován paštikami a knedlíky z minulého režimu. Ale i teď pozoruji na mladých lidech bytostnou nechuť k novým věcem. Často jsem zaražen nad konzervatismem mé i mladší generace. Nikdy nezapomenu na v krku se zadrhávající suché (základ je smíchat těstoviny s omáčkou...) špagety ze školní jídelny, ve kterém se udělalo jakési hnízdečko kam se dalo trochu „boloňské omáčky“- těžko specifikovatelné, snad i maso obsahující hmoty. Tyto zavedené nešvary se do jisté míry daří napravovat pořady od lidí, kterým je daný typ jídla i oblastně vlastní. Např. díky pořadu „ S Italem v kuchyni“ jsme se mohli dozvědět jak dělat jednoduše a dobře těstoviny, i jídla, před kterými většina z nás couvá. Jako různá jidla z ryb a mořských havětí. Prostě - na sofistikovanosti svíčkové a nenapodobitelných jídel od babiček se nedá stavět donekonečna, možná právě kvůli té nenapodobitelnosti, což je skutečně faktor, o který se můžeme těžko pokoušet, natož masově. Podle mého - ještě k té teorii vaření babiček- jeden z důležitých rozměrů, na který se asi zapomíná, je právě ta těžko definovatelná část, zahrnující dlouhá léta zkušeností. Koneckonců většina babiček opakovaně vařila dokola to samé, až postupně za ty léta vychytala většinu much a vytvořila si de facto vlastní unikátní recept. Také se muselo vycházet z místních surovin, které byly region od regionu jiné. A v neposlední řadě musím zmínit onen faktor „vaření z lásky“. Babičky vařící svým dětem nebo vnukům/ vnučkám – to je velká míra radosti a odevzdanosti, podvědomě i vědomě chce taková babička předvést to nejlepší z celého srdce. A to je nenapodobitelný aspekt při dnešních masových pokusech o revitalizaci „starého dobrého“. Kuchař v restauraci vám sice může předvést celé spektrum naučených technik a postupů, ale tím že to seká jedno za druhým, pro zcela anonymní lidi, to tomu nepřidá.

Takže pokusy o rekonstrukci zašlé slávy jsou podle mě jen hrou na fetišistický melancholismus. Máme k dispozici jiné suroviny, jiné vlivy a musíme si je osvojovat, ať už s vědomím tvorby restrukturalizované národní kuchyně, nebo cíleného tex mex.
Myslím si, že Maurerovi, Ditě Pecháčkové, Emanuelovi Ridi a Pohlreichovi (i při vší jeho neotesanosti) se podařilo nastartovat diskurz o zkvalitnění jídla, zákazník se snad už tolik necítí být obětí tajných komplotů restauratérů, kteří hnusným a nezdravým jídlem chtějí zajistit klienty zdravotním pojišťovnám a farmaceutickým firmám, se kterými mají všichni vrchní kuchaři podepsané smlouvy. No a maminky snad po shlédnutí pořadu doma zkusí třeba i něco jiného než polévku ze sáčku.
České pořady jsou stále ale daleko více o show a skandálech než opravdu o poctivém vaření. Otázkou je, zda ta show a skandály nejsou přece jen zajímavější, zda na vaření „jen tak“ máme.

Jaký je tvůj vztah k reklamě? Všímáš si, jak moc se jí necháváš ovlivňovat? (+ můžeš jmenovat nějakou svou oblíbenou/neoblíbenou?)

K reklamě mám velmi pozitivní vztah. Vědomě ji sleduji a pokouším se - většinou v metru, když se zrovna nezaobírám teorií superstrun - pochopit jak je možné, že je někdo schopen a ochoten za a) vytvořit, za b) zaplatit a za c) navíc vyvěsit takové paskvily. Potom přemýšlím nad tím, zda si lidé nabízené produkty skutečně na základě této reklamy koupí, na což navazuje myšlenka týkajícího se mentálního zdraví těchto lidí. Čili jak je vidět, reklama poskytuje jedinečnou příležitost k hlubokému zamýšlení se a plní poměrně zajímavou roli při aktivní stimulaci občanů k různým osobním sociálním sondám a výzkumům.




Pokud si vzpomínám, tak mě reklama vědomě ovlivnila jednou na střední - když jsem si po shlédnutí jedné velmi Mužské reklamy pořídil taky takový holicí strojek. Jednalo se Wilkinson Sword. Holil jako všechny ostatní, ale to jsem si uvědomil až později. Síla lesklých zkřížených mečů je nekonečná...
Na reklamě mě ale všeobecně baví sledovat, kam až se dá zajít ve fetišistické adoraci. Nejlépe je to vidět asi u reklam na auta, kde se kus tvarovaného plechu stává autonomní součástí nás - nejen mentálně, když nám auto dává kus charakteru. Ale i fyzicky se často stáváme součástí aut. Překvapivě ne každý však toto spojení vítá.
Pokud mě reklama ovlivnila i v jiných případech, to nejsem schopen posoudit, protože beru v potaz rozměr podvědomého odkazu v reklamách. Takže je možné, že jsem si své boty Adidas, své triko a kalhoty Nike, své spodní prádlo Styx koupil, abych se - když jsem onehdá hrál s kamarády na střeše svého domu fotbal - správně a pořadně strefil do míče a konečně jsem dal nějaký ten gól. Což vedlo k tomu, že jsem byl sice celý uřícený, ale nezpotil jsem se, protože jsem si na sebe ráno, hned po vydatných cereáĺiích, aplikoval 24h deodorant AXE. Což dále vedlo k tomu, že si mě hned všimla kdejaká fanynka postávající kolem, protože jako jediný jsem nebyl zpocený jako prase. Ale byl to parfém PUMA (for him end for her), který mi zajistil příjemnou schůzku se slečnou, kterou jsem náhodou minul vracejíc se domů na přechodu, majíc na sobě stejný exemplář. Snad nemusím mluvit o tom, že jsme se díky tomu do sebe okamžitě vášnivě zamilovali. Ale byl to strojek Mach 3 a voda po holení Old Spice, co mi zajistili dlouholetý vztah, protože se ruka oné slečny z mé brady už neodtrhla. Tu potom snad vystřídá už pouze zadeček děťátka které si chceme pořídit. Nebude to však kůže na prdelce onoho děťátka, která vystřídá dokonalost té mé. Bude to plenka kterou bude maminka, díky nové (ještě jemnější) technologii výroby, neustále hladit.
Ale aby nevznikla mýlka- já rád věřím na vlastní rozhodnutí a rád jdu vlastní cestou. Jsem totiž od přírody rebel a rád to dávám najevo, nyní například svým novým sexy ledabyle zanedbaným vzhledem.

A k té poslední části otázky- všechny reklamy jsou stejně skvělé. Některé jsou dokonce i funny, některé very funny, a i very very funy se najdou, ale v zásadě jsou všechny super a každá má své unikátní poselství.


Dá se podle tebe považovat reklama za umění?

Z výše uvedeného vyplývá, že nejenže je reklama mnohem více než nepoužitelné a zcela nepraktické umění, je to dokonce důležitý nástroj sociální interakce a mnoho lidí (včetně mé osoby) díky reklamě a nabízeným produktům velmi šťastně žije. Naplnění utopické vize lepší a šťastnější společnosti brání pouze kalnou vodu honící intelektuálové a stále nespokojení aktivisti, bezdomovci a kreténi od přírody. Bylo by poměrně vhodné, aby se každý nad sebou zamyslel, kterým typem je, protože- jen mezi námi- někdo stále blokuje vznik té vysněné utopie.

Děkuju za rozhovor
Já děkuju za drink na účet podniku.

 




Rozhovor s Markétou Kubačákovou (Instalace "Loket pobělohorský, čtyři prsty, pět zrn a čárka", 15.2. - 16.3. 2011)

(text: Jarka B., jarka@fenester.cz)

Po delší době máme ve výloze opět dámu (nečekejte však žádný Red Light District!), a ne ledajakou - je jí Markéta Kubačáková, vizuální umělkyně, učitelka, kritička, kurátorka - co si jen dovedete představit :) Konkrétnější představu si (snad) uděláte z rozhovoru níže...

Tvoje tvorba je hodně rozmanitá – jsi jak vizuální umělkyně (fotíš, maluješ...), tak kritička a kurátorka. Která z těchto profesí je pro tebe nejdůležitější, nejzajímavější?

Myslím, že všechny části mojí tvorby jsou nějakým způsobem propojené hledáním postojů ke společnosti a k sobě samé, řekla bych, že se vzájemně doplňují. Mám pocit, že pokud se vyjadřuješ o cizích dílech nebo pokud děláš svoje, jsou to impulzy vycházející z podobného základu. Vlastně jediné, co u nich jde naproti sobě, je, jak všechno časově skloubit a stihnout.

Je pro tebe kritiku snazší psát, nebo ji přijímat?

Skoro bych i řekla, že konstruktivnější a jednodušší je slyšet kritiku na svou věc, než vymýšlet takovou kritiku, která není planá, povrchní, má nějaký základ a dokážeš v ní vysvětlit to, co pro tebe je a není na cizím díle zajímavé. I samotný způsob vysvětlování je nutné vystavět tak, abys mu nerozuměla pouze ty, ale aby to bylo sdělení i pro druhé.

A řídíš se ty sama kritikou, co si o sobě přečteš?

Ono to není jen o tištěné platformě, je pro mě důležité slyšet hodnocení od kamarádů nebo lidí, jejichž názorů si vážím. Vlastně jakékoliv vyjádření diváka označuje nějaký rys tvého díla (případně situace dívání se), který jako autorka jsem mohla, ale i nemusela předvídat. To, o čem si myslíš, že je na tvém díle nosné, může pro dalšího znamenat marginální část obsahu, který nalezl jinde. Takže v tom ohledu je kritika ostatních – jak pozitivní, tak negativní – dobrá a potřebná pro zpětnou reflexi. Pokud já někomu píšu kritiku, tak nerada třeba píšu recenze jen kvůli tomu, aby byl známý vidět v tisku, vybírám si výstavy většinou sama. Mám pocit, že o výstavě bych měla napsat, když řeší nějakou problematiku, ke které mám co říci, anebo když je třeba zdůraznit kvality nějaké výstavy, případně odkrýt její nedostatky. V roli kritičky se cítím jako doktor, který zkoumá, možnosti nemocí a snaží se odhalit jejich původce. Zda-li přijímají mé výtky nebo pochvaly umělci a řídí se jimi, to nemohu určit, to je velmi individuální. Pro mé umění je každá kritika znakem, že dílo vyvolalo nějakou reakci. A pokud se výrazně liší od té, co jsem očekávala, tak se snažím zjistit, kde byl problém.



Markéta Kubačáková, Židle

Když tvoříš, přizpůsobuješ nějak své věci tomu, aby byly jasně pochopitelné pro všechny?

Myslím si, že je dobré, aby byly věci vrstevnaté: když v nich existuje několik rovin pro různé způsoby vnímání, různé typy konvencí, které v sobě lidi mají díky tomu, kde se pohybují a jak žijí. Je fajn, když se nějakým způsobem věc dotkne odlišných lidí. Ale není to úplně tak, že bych se chtěla přizpůsobovat, aby se všem dílo líbilo. Když tvořím, myslím především na to, jak problém, kterým se chci zabývat, uchopit vhodným způsobem, a divák je v této fázi procesu pouze předpokládaná virtuální masa lidí.
Existují i umělci, kteří dělají věci, jejichž hlavní sdělení je přímo závislé na znalosti teorie a dějin umění a bez nich je dílo hermeticky uzavřené. Umění by mělo reagovat na život, nejenom na umění samo, a určitý znak rozpoznávání života by se ve struktuře díla měl objevit.

Studovala jsi ateliér reklamní fotografie. Ta ve tvé tvorbě převažuje - jak ses k ní dostala?

Já jsem původně chtěla fotografovat už od střední školy. Pak jsem ale zjistila, že fotografie není jediné médium, kterým se můžu vyjadřovat, tak jsem začala hledat ještě další cesty. Dnes je můj vztah k ní hodně složitý. A poslední dva nebo tři roky jsem ji přestala používat v rámci svého vizuálního uměleckého projevu. Teď se k tomu možná postupně vrátím, ale ještě si nejsem úplně jistá.

Co tě k takovému odklonu od fotografie vedlo?

Byla jsem hodně ovlivněná jakýmsi řemeslným pojetím, kterým jsem díky školnímu systému byla nasycena a neuměla jsem se oprostit od všech pouček a forem, jak má vypadat správná fotografie... Technické postupy jsem pak už ovládala a bylo pro mě snadné vyfotit něco, co vypadá jako umění, ale přitom jsem věděla, že je to svým způsobem jen řemeslo a manýra, naučená konvence jak udělat dobrý snímek, cyklus. Tak jsem na to chtěla jít odjinud. Cestou mi bylo vymanit se z žánrů a přijít k fotografii zpátky relativně volněji než předtím.

Necháváš  ovlivňovat reklamou? Např. když vidíš, že je nějaká kampaň opravdu dobře nafocená, vnímáš, že tě to pak ovlivní?

Já už mám spíše takový pocit, že jak pořád něco dekonstruuji, analyzuji, snažím se na věci dívat z nějakého odstupu (ať už píšu nebo tvořím), tak vnímám úplně jiným způsobem než abych se jen nechala unést. Takže mám spíš pocit, že když vidím nějakou reklamu, spíše se zaměřuji na to, jak je udělaná. Co v ní působí, že je tak pěkná. Nenechávám se tedy často strhnout prvotním dojmem. Málokdy se mi pak stává, že bych si na jejím základě něco koupila.


Markéta Kubačáková, Šachy

Máš nějaký český nebo cizí fotografický vzor?

Já mám s fotografy takový problém... Učím dějiny fotografie, a jak už všechno opakuji několikrát, tak se pro mě i zajímaví autoři stávají v mém podání natolik známými, že o nich už vlastně nemůžu říct, že by byli vzorem. Už se to pro mě stalo samozřejmým, že všichni víme, že je jejich dílo dobré, a pro mě se to jejich poselství tak zrutinovalo, že přestalo upoutávat. Sice to ostatním vysvětluji, ale nedotýká se mě to tak, jako když jsem se například na střední škole prvně seznámila s autory jako Cindy Sherman, Jeff Wall, byly to pro mě silné zážitky, ale po těch několika letech, kdy to znovu a znovu někomu vykládám, už to tak silné není.

Co tě v poslední době v umění zaujalo (výstava, umělec...)?

Když bych se vrátila trochu do minulosti, tak to byla asi před rokem a půl výstava Douglase Gordona v DOXu. To je autor, který pracuje s videoinstalací a s textem a mně se na jeho provedení líbilo, že v jeho instalaci nebylo místo pro chybu, ale zároveň to vlastně nevadilo. Říká se, že umělecké dílo má mít tajemnství, které v divákovi vyvolává neklid. Gordonova výstava byla čistá, řemeslně a instalačně dokonalá. Díla byla srozumitelná, a přesto v těch námětech deformovaných technikou vznikalo napětí. Koncept, který se schovává v pozadí jeho práce, byl přehlušen působením jeho filmů na smysly diváka. Hodně se odlišovala od řady výstav připravených podle receptu na současné umění, do kterých když se rýpne, tak se jim hroutí základy.

Připravuješ teď i nějaké kurátorské výstavy?

Na podzim budu kurátorovat výstavu holandského videa. Jako další akci, plánujeme společně s dvěma dalšími kurátory výstavu nezávislých galerií v Čechách.

A co chystáš pro Fenester?

Bude to instalace, která vychází z mé výšky. Zabývá se samotným procházením kolem okna, když jsou výlohy nainstalované tak, aby lidé v několika sekundách zachytili co nejvíce. Já jsem si řekla, že udělám takovou výstavu, jejímž těžištěm jsou kresby, které ale vlastně nebudou příliš vidět, jelikož budou nainstalované na přepážce, která bude nad úrovní mé výšky. Bude to tedy výstava pouze pro ty, co jsou vyšší než já :) Pro mě bylo zajímavé to, že menší žena má z takové výstavy poměrně jiný zážitek než když se na ni dívá „normálně“ stavěný muž. Tohle rozhodnutí nevychází jen z mé výšky, ale zobecněním toho, že existují rozdíly ve vytváření konvencí – a i míry jsou vlastně konvence – jak měříš a jak má být vysoký průměrný člověk. Co vůbec vidí ten menší a ten větší. A samotná relativita pohledu je z toho nejdůležitější. Takže když bude chtít žena vidět na ty kresby, tak si musí vlézt na záda muži :)
A na úrovni, která bude viditelná pro všechny, budou v několika vrstvách míry, délky. Jak se vyvíjela relativita toho, jak něco měříš, poměřuješ - skrze české prostředí v odstupu pár století. Taková genealogie na příčkách.



A jak se instalace bude jmenovat?

Tak název instalace vychází z mé výšky vyjádřené ve staročeských jednotkách. Když jsem si to spočítala, vyšlo to na Loket pobělohorský, čtyři prsty, pět zrn a čárka. Ono je velmi zajímavé, že míra se nejdříve určovala podle zemí. Potom ale v rámci jednotlivých zemí začaly vznikat různé regiony. Takže třeba loket vídeňský byl o třetinu delší než loket pražský, loket francouzský měl asi dvojnásobek loktu pražského, ten byl úplně nejdelší. A ještě se každá míra – třeba stopa – postupem času zvětšovala.
 




Rozhovor s Viktorem Takáčem (Instalace "Diplopie prostoru", 13.1. - 11.2. 2011)

(text: Jarka B., jarka@fenester.cz)


S novou instalací do nového roku aneb od 13.1. okupuje výlohu Fenesteru Viktor Takáč. Viktor ve svých dílech často využívá videoznamů a postupů kinematografie. Nečekejte od něj ale nic "klasického", je to "intermediální" umělec každým coulem :) Možná, že jeho díla není jednoduché pochopit na první pohled, ale dejte jim chvíli a uvidíte, že nepostrádají zajímavost a jakousi nekonvenčnost. K lepšímu pochopení Viktora i jeho tvorby může sloužit i následující rozhovor...


Studoval jsi na střední škole informační technologii – jak ses pak dostal od takového oboru k umění?

Nápad jít na informatiku u mě přišel s mojí fascinací 3D grafikou, která v té době začala v rámci videoklipu, vizualizací, simulací a jiných projevů prosakovat do medií. Chtěl jsem vlastně studovat počítačovou grafiku, to byl takový můj dětský sen od základní školy. Nejblíže tomu byla právě informační technologie, kterou jsem studoval v Trutnově. Tam jsem byl půl roku, pak jsme se přestěhovali do Prahy a tady jsem přešel na informační technologii – soukromou školu, právě kvůli slibované výuce 3D grafiky. K té jsem se nakonec dostal, ale většinou v rámci realizace technických výkresů a CADových systému atp. Jednalo se o průmyslovku, takže předcházelo programování, síťování.. Nakonec jsem si deficit volnější tvorby suploval samostudiem z tutoriálů a konzultací s kamarády. Ve třetím ročníku jsem začal kreslit a malovat. Sestra studovala grafickou školu v Jihlavě, takže jsem měl v základu podporu i od ní.

Inspiroval tě ještě někdo další?

Ze začátku mě hodně ovlivnil Michal Pěchouček, jehož kurzy v ateliéru Praga Prima - Jitky Veselé jsem navštěvoval. Tam jsem chodil na malbu. Jednoho dne jsem se po kurzu náhodou přichomejtl k jeho "performance" Sběratel, kdy jsou na scénu za zvuků z Hitchcockova Psycha přinášeny a za sebe řazeny obrazy, které pracují s principem filmové řeči - střihu, švenku, prolínačky atp. Vzniká tím vlastně film, který je performancí a zároveň obrazem. Tahle intermedialita mě fascinovala. Fakt, že film se dá odříkat i jiným způsobem, třeba skrze malbu, která mi v té době byla nejbližší. V té době jsem v rámci jedné velkoobchodní firmy dělal propagační grafiku a reklamu. Fajn prostředí, volnost v tvorbě, ale musel jsem z této osmihodinové cyklicity utéct. Dva roky po střední jsem se dostal do Liberce na Fakultu vizuálních komunikací a paralelně s tím do Plzně, kde vznikal nový obor – Multimediální design, který vedl Dušan Zahoranský. Tam jsem pak studoval zároveň ilustraci a paralelně multimediální design. Z Plzně jsem šel na stáž do Bratislavy, do ateliéru Socha, objekt, instalace Tona Čierného, což bylo mé první střetnutí s tvorbou v prostoru. Během bakalářky v Plzni jsem pak začínal na AVU v ateliéru Michala Bielického, kterého po půl roce vystřídal Markus Huemer. Nakonec jsem skončil u Jiřího Příhody v Ateliéru monumentální tvorby, kde jsem doteď.


Sběratel (Michal Pěchouček, 2003)

Na svých stránkách také uvádíš, že jsi byl na měsíční stáži na Ukrajině, což je možná trošku neobvyklá lokace. Jak se s tam dostal a cos tam dělal?

To bylo v rámci plzeňských studií. Byl to v podstatě plenér, kde jsme měli formou deníků a skic dokumentovat a ilustrovat náš pobyt na Ukrajině. Vlastně to byl zájezd, kde jsme měli i program, bylo o nás postaráno. Byli jsme na Krymu, v Oděse, v Kyjevi kde jsme bydleli v jednom z největších pravoslavných klášterních komplexů. Na to mám až magické vzpomínky. Jinak je Ukrajina zajímavou oblastí, pro reflexe různého druhu. Zajímavá směs východní tradice a západního přejatého stylu.

Minulý semestr jsem byl na stáži ve Vídni. Měl jsem v plánu tam zůstat déle, další semestr jsem si tam držel byt a pendloval ještě mezi Bratislavou a Prahou. Nakonec jsem se vrátil zpět do Prahy dořešit stáž do Austrálie, kam jedu příští semestr.

Mohl bys tyto země porovnat?

Ve Vídni je například pěkné sledovat fungující a dynamičtější umělecký provoz. Je tam o tebe jako o umělce více postaráno a celkově je to živější prostředí mezinárodního kontextu. Vůči nám mají nezanedbatelných čtyřicet let náskok.. Zároveň je tam velice rozvinutá kultura sledování filmů. Chození do kina či filmového muzea je společenskou událostí. To mě hodně bavilo.

Ukrajina byla spíš o přírodě, pravoslavných kostelech ve skalách. Zároveň o prostoru velkých kontrastů - geografických, architektonických či sociálních - velká chudoba vedle luxusu. Střední třída v menšině. Vznikaly tam zajímavé situace - jdeš po ulici, luxusně zařízené hlavní třídě a máš pocit, že jsi někde v evropské metropoli, pak se odkloníš do vedlejších ulic a kulisy se promění ve zbořeniny, vymlácená okna. Ta určitá prohlédnutelná jadrnost a odhalitelnost věcí mi přišla něčím hodně sympatická.

Možná by se to dalo přirovnat k Moskvě…?

Vlastně asi ano. Já mám tedy Moskvu jen z doslechu vyprávění maminky - naplánované trasy po pěkném městě ve kterém nesmíš zajet mimo hlavní proud aby sis ten ideál nezkazila. Nevím jak je to dnes.. Na Ukrajině jsem měl podobný pocit. Ale jak jsem už řekl, vlastně mě to něčím hodně bavilo. Určitě zajímavá oblast pro uměleckou reflexi.

Zpět k Vídni – vnímal jsi nějaké rozdíly mezi tamním a českým způsobem výuky?

Ve Vídni mají myslím větší teoretickou průpravu. Vybavené knihovny, přednášky, semináře. Zvou umělce ze zahraničí, profesoři obhajují své disertační práce atd. Je to velice dynamické prostředí. Hodně se diskutuje. Trochu se bojím, že často pro diskusi samotnou, ale asi je to jedna z rétorských disciplín, která se později v rámci výstavního procesu a obhájení vlastní práce a jejího zařazení v kontextu hodí. Jeden z ateliérů, které jsem navštěvoval, byl hodně o rozebírání filmové řeči, o analýze obrazu, znaků, sémiotice – taková intelektuální větev videa. Například ateliér Haruna Farockiho či Constanze Rum, který byl v mnoha případech znatelně inspirován filmovou tvorbou Jeana-Luca Godarda.

Které z "nových médií" je ti nejblíže? Film? Nebo v čem se nejraději prezentuješ?

V podstatě asi film. I když se jednalo o instalace, vycházely z principu filmu, skrze nějakou narativní složku, příběhovost, práci s časem nebo filmovou scénou. U Antona Čierného na stáži jsem dělal například instalaci There Was a Woman. V té době zemřela maminka mé tety, u které jsem v Bratislavě bydlel, na což jsem reagoval vytvořením malého "memoriálu". To byl první pokus vymanit se z plochého média filmu do instalace, pokusit se převyprávět příběh se zátiším, s osobními předměty té paní, které měly vyjadřovat její společenský statut, popisovat, jakým způsobem žila, o jaké věci se zajímala. Byla to zároveň moje první inscenovaná instalace, scéna. Součástí byly zvuky a ruchy, které v momentě soužití s někým ve společném prostoru již v podstatě ani nevnímáme a uvědomíme si je až skrz jejich absenci. Časová složka této instalace vygradovala tím, že jsem na hrnek, který byl součástí zátiší, projektoval prostor za ním. Tím jsem jej zesubstilnil, až nechal zmizet. Takový symbolický odkaz odchodu, zmizení.


 

Lákalo tě někdy natočit něco většího, jako třeba celovečerní film?

S tím jsem tak dlouho otálel, až jsem skončil v té instalaci a vlastně jsem úplně změnil médium. Ateliér monumentální tvorby je více o fyzické podobě výstupů, o jejich prostorové reprezentaci. Celovečerní film by byl určitě zajímavá věc. Na Pohořelci (Schodišťový efekt) jsem poprvé pracoval s „herci“. Předešlá videa vznikala spíše jako proces záznamu skutečnosti, která pak dostávala háv filmu až střihem, použitými záběry. To bylo takové období, kdy jsem chodil po ulicích s kamerou v ruce a nacházel netradiční místa a situace. Nabíral jsem materiál, který dostal konkrétní strukturu až v rámci postprodukce. Filmová úroveň předpokládá storyboard, rozepsání příběhu atd. Což jsou všechno disciplíny, které absolvuješ před samotným natáčením. Mně v té době vyhovovala přímější forma interakce. I když se má videa mohou jevit filmově, jsou to jiné formáty, spíše videoarty (i když raději používám přejatý termín pohyblivé obrazy). Film by mě určitě lákal jako koncentrovanější a komplexnější výzva. V dohledné době však nic takového neplánuji.

Právě za video Mr. Möbius lives on the 2nd floor jsi dostal první cenu na festivalu PAF sekce Jiné vize (Olomouc, 2007). Můžeš nám ho nějak přiblížit?

Möbiův proužek byl v podstatě další pokus vystoupit z formální podoby „placatého“ videa a snahou skrze dvě paralelní video projekce jednoho obrazu definovat objekt. Nekončilo to v nějaké prostorové instalaci, ale v myšlenkovém konstruktu. A ten měl stejné zákonitosti jako právě Möbiova páska - absence vnitřní a vnější strany, začátku a konce, absence středu. Náhodou jsem jel kolem Malostranské ulice tramvají, kde zrovna svařovali koleje. Jediné, co jsem udělal bylo, že jsem zapíchl stativ a zhruba hodinu otáčel kamerou kolem dokola. Pak jsem asi měsíc hledal vhodný fragment záznamu, který se bude hodit pro pravou i pro levou polovinu videa, abych dodržel pravidla Möbiovy pásky, hledal jsem ten spojný moment. Na festivalu bylo toto video prezentováno v kině, což s sebou nese formální ochuzení o smyčku, ve které by mělo být prezentované.

Je pro tebe hodně důležitý název díla? (viz Pan Möbius, Jak vysvětlit videoart šnekům, Diplopie prostoru)

Myslím, že název je ta pomyslná tečka. Ne vždy se ji ale podaří nalézt. Měl by obsahovat nádech komplexity celého díla. Zároveň má i trochu reklamní charakter. Ano, názvy jsou pro mě důležité a jsou vlastně až polovinou samotného uměleckého výstupu, realizace.


Často se o tobě píše jako o umělci, který dělá „intermediální projekty“. Jak to vidíš ty?

S termínem intermediální se v podstatě slučuji. V poslední době mě zajímají spíše filmové prostory, situace, kdy se inscenace v prostoru může stát filmovou skutečností, do které může návštěvník vernisáže vstupovat. V tomto byl pro mě zlomový projekt Schodišťový efekt na Pohořelci, kde se člověk ocital v prostoru inscenované filmové scény se zákonitostmi filmového jazyka. Ta galerie má hrozně zajímavou dispozici. Zahrada či dvorek před galerii a samotná galerie o patro níž ve sklepě. Tato architektonická situace pro mě byla startovacím momentem k hledání dalších paralel. Jednou z nich bylo propojení architektury prostoru s psychologickým jevem. Taková zkouška spojit dvě příbuzné, ale zároveň nesourodé věci dohromady. Schodišťový efekt je psychologický termín pro situaci ve které si např. s někým povídáme v prostoru, který pak opouštíme. A za dveřmi, či obrazně řečeno na schodech, nám dochází, že jsme si v dialogu neřekli vše. Následně se mentálně vracíme do předešlého prostoru či situace a přemýšlíme co jsme mohli říci lépe na co jsme zapomněli. Ta instalace vycházela z mé představy simulovaného přenesení jednoho prostoru do prostoru nového. Jakýsi „parazitismus“ předešlého prostoru v prostoru novém.


 


Scénu, kterou jsem natočil v rámci zahrady galerie jsem na tom samém místě projektoval o vernisáži a zahrádku, na které se odehrávala jsem spolu s filmovými světly, přesunul do galerie - do sklepa o poschodí níže. Příchozivší divák nahoře viděl projekci natočenou v prostoru ve kterém se právě nacházel. Na projekci, viděl například strom, který zároveň viděl fyzicky vedle sebe. Stal se součástí filmové scény. To byl pro mě důležitý prvek, který odstartoval další instalace, kterými se teď zabývám.

Výčet tvých výstav zahrnuje více těch společných, než samostatných. Kterému formátu dáváš přednost?

Formát samostatné výstavy je určitě těžší. Člověk je v konečném důsledku mnohem zranitelnější, vše visí na jeho hlavě. Když jsem natáčel videa, tak jsem tohle moc neřešil. Většinou se ocitala v kontextu kina a projekce v rámci více videí. Tam se člověk z tohoto formátu a ze starostí s instalací vyhnul.
Co se týče samostatných výstav – nemůžu říct, že bych se aktivně snažil prezentovat se samostatnou výstavou i když je to určitě velice důležitá okolnost, která vás častokrát posune znatelně dopředu - v rámci pozitivní, ale hlavně negativní kritiky:)
Do společné výstavy většinou člověk spadne tématem, které ho v tu chvíli zrovna baví zpracovávat, nebo které již dříve zpracovával a hodí se do společné koncepce výstavy. Alespoň tak si to maluji:)
Jinak mě asi nejvíce baví formát umělecké dvojice. Člověk se naučí hodně už v průběhu samotného vzniku.
Každopádně jsem za samostatnou výstavu ve Fenestru velice rád, především díky jeho netradiční dispozici, formátu.




Rozhovor s Janem Pfeifferem
(Instalace Za zády, 9.12. 2010 - 13.1. 2011)

(text: Jarka B., jarka@fenester.cz)

V prosinci bude výloha Fenesteru patřit mladému českému umělci, kurátorovi Galerie Pavilon a "hledači", Janu Pfeifferovi. Jan má zkušenosti z výstav téměř z celého světa, naposledy absolvoval stáž v New Yorku. Převažujícím motivem jeho tvorby je architektura - město a člověk v něm. Jak se k tomuto oboru dostal, co říká na českou scénu a co chystá pro Fenester si můžete přečíst níže...


Jedním z hlavních motivů tvojí tvorby je architektura. Pamatuješ si, kdy přišel nějaký stimul, kdy sis řekl, že zrovna tohle je ono? Jestli to byla nějaká stavba nebo nějaké místo, kde jsi byl...

Myslím si, že se mi líbila samotná role architekta jako taková, jako někoho, kdo na plochém papíře vytváří prostor, ve kterém se pak žije. Takže jsem měl neustále takové ty tenké velké balící papíry, kde jsem rýsoval a vlastně mě hodně těšilo architekta hrát.

Na druhou stranu povolání architekta je dost zodpovědná práce...když něco navrhneš, tak to musí být úplně přesně, aby to někomu pak nespadlo na hlavu...

...no, to je přesně to, co se ve mně odehrávalo, když jsem se rozhodoval, jestli bych chtěl nebo nechtěl být architektem. Myslím, že mám v sobě obě dvě stránky –  mám na jednu stranu rád řád, systém. Na druhou stranu potřebuju spíš určité určitou živelnost a náhodu. Nejsem úplně technický typ, takže to byl asi důvod, proč jsem se pak rozhodl studovat AVU, jít cestou vizuální řeči.

Ty jsi sám sebe definoval jako „uživatele města“ (když tedy nejsi architekt). Které město je pro tebe tedy z tohohle hlediska nejvíce „user friendly“, uživatelsky přívětivé, nejzajímavější?

Kdykoli, když jsem v nějakém městě (a to jsem vlastně pořád) tak se ve mně vždycky všechno snoubí. Mám pocit, jako bych byl ve všech městech najednou. Vždycky nějakým způsobem vzpomínám na nějaké prostorové zážitky, které mám z jiných měst, porovnávám a nějak se mi to spojuje všechno dohromady. Takže když jdu třeba v jedné ulici, tak mám pocit, že to je podobná ulice jako v Berlíně nebo v Londýně. Pocit, že je to vlastně stejné, mě motivuje k zamyšlení, jak stejné jsou i příběhy lidí v těchto městech. Rozvržení města si je plus mínus podobné, základní. V poslední době ale uvažuji čím dál tím víc o člověku ve městě jako takovém, než jen o městě samotném. To mě přivádí k tomu, jak moc jsou nebo nejsou stejné naše osudy. Vždycky mě přitahovala podobnost nebo naopak rozdílnost věcí.

Když mluvíš o podobnosti – ty celkem často vystavuješ nebo děláš projekty v zemích, kde byl nebo je totalitní režim. Vnímáš mezi takovými městy nějakou podobnost? Je nějaký znak, který determinuje takové město/režim?

Rozhodně si myslím, že v takovýchhle místech se mnohem lépe čte, kde je problém. Když máš město, které prošlo takovýmhle výrazným režimem a je nějak zformované v rámci jedné ideologie (nebo i vícero) a zůstává to tam, tak potom pak vidíš, že lidé třeba nemají správné cesty, najednou tam něco vázne. Je to víc hmatatelné, je možné z toho číst. To si myslím, že je na posttotalitních městech patrné. Na druhou stranu každé to město má svůj osobní charakter, i režim byl v různých místech jiný. Má to však společné jmenovatele, jako jsou široké bulváry, veliké vládní paláce, velké sochy a tak, na což se snažím dávat pozor, aby to pro mě nebyla jen taková atrakce. On to vlastně je spektákl. Snažím se to vnímat jako ukazatel, možná jako slepou cestu. Velmi mě to zajímá. Silný pobyt pro mě byl právě třeba v Sofii, pro kterou jsem dělal i animaci, kdy jsem si vymýšlel, jak bude město vypadat, před tím než jsem ho viděl. Chodit v něm pak bylo jako chodit v kresbách, ve kterých jsem si ho představil. A je takové klišé, jak vypadá posttotalitní země. Najednou v ní ale jsi a to, jak ses trefil, jakým způsobem se to dá předvídat, je až zarážející a to je hrozně zajímavé.  Vůbec uvažuji o tom, jaký režim/systém je pro zemi, tedy pro lidi funkční. Měli jsme jich již mnoho – levice, pravice, demokracii, diktaturu, a myslím si, že se pořád ještě nenašel ten správný. Třeba správný mix obojího. Ať se podívám do jakýchkoli zemí v současnosti, tak s tím vždycky nějakým způsobem zápasí, hledají to. Má to pak  samozřejmě dopad na to, jak vypadá architektura. Je to vlastně společné rozhodnutí jak má co vypadat, tohle neustále silně vnímám. To, co je společné, potažmo pak celý výsledek daného města.

A jak si v tomhle pohledu u tebe vede Praha?

Já Prahy si vážím, miluju z ní odjíždět, a miluju se do ní vracet. Vždycky když se do Prahy vracím, tak si uvědomuji, že je zvláštním způsobem komprimovaná a že je v ní vlastně všechno. Určitá harmonie i samotné geografie, to, že tu máme řeky, kopce, staré i nové budovy. Mám pocit, že bych si nedokázal představit jiné místo, kde bych chtěl být.

Jaký máš vztah k moderní architektuře? Co např. kauza Kaplického knihovna na Letné – jaký jsi na ni měl ty názor? Nebo proč si myslíš, že projekt ztroskotal?

Tohle pro mě bylo zajímavé sledovat. Myslím si, že to pomohlo, i když se knihovna nepostavila. Mám pocit, že to zdůraznilo nějaký stav nejen v odborné společnosti, ale i v široké veřejnosti. Že se tam hodně ukázala určitá obava. Nemůžu říct, že bych byl z návrhu úplně nadšený – od Kaplického mám raději věci z dřívější doby. Ale kdybychom to přijali, tak si myslím, že by to udělalo úplně novou tvář. Bylo by to opravdu přitakání něčemu, co tady ještě nebylo, což se nestalo. Takže já za sebe si myslím, že jsme se možná o něco ochudili. V Londýně se postavila třeba „okurka“ od Normana Fostera. To jsou stavby, u kterých sice nemůžu říct, že by se mi líbily, ale jsem rád, že tam jsou, protože otevírají další diskuze, můžeme se proti něčemu vymezit. Což si myslím, že by Praze v určité míře zachování citlivosti nějakým způsobem prospělo. Nemyslím nějaké výškové budovy na Pankráci, to podle mě není cesta. Ale stavět se bude vždycky, vždycky se stavělo a bouralo a logicky přicházelo něco, co vyvolávalo diskuze a myslím, že je to potřeba. Je to odraz toho, jak se posouvá lidské myšlení.

Takže nemáš problém s tím, když třeba vedle gotického kostela, když to přeženu, stojí výšková budova. Neruší tě to?

Samozřejmě když se koukám z pohledu člověka, který žije teď, tak si řeknu – to je strašně necitlivé. Když se podívám z pozice člověka, který kouká na přestavěný barokní kostel (nebo jakoukoli přestavbu), tak si říkám, je to zajímavý mix dob. Myslím, že na to je potřeba se dívat očima jakéhosi „budoucího“ člověka. Ale samozřejmě je tady spousta zásahů, které jsou do očí bijící, které mě rozčilují. Pořád se ale snažím dívat na takovou věc z pohledu budoucnosti.

Co tě třeba rozčiluje?

Rozčiluje je asi špatné slovo, myslel jsem tím, že některé nové zásahy mi připadají necitlivé, ale možná právě že určitá radikalita rozhodnuti co kde stavět je důležitá a člověka to nenechává chladným. A v tomhle si myslím, že se to podobá i současnému umění. Že to není jen o tom říct „to je hezké“, ale že k tomu musíš nějakým způsobem vztáhnout – „nelíbí se mi to, ale protože“ a už si k tomu řekneš důvody a nějak se vůči tomu vymezíš. Potřebuji cítit nějaké silné rozhodnutí, abych měl jistotu, že ten člověk měl nějaký důvod, že stavbu udělal tak, jak ji udělal, i v umění. Může to být natruc, může to být nějakým způsobem radikální, a i když mě to může dráždit, tak musím cítit, že je v tom nějaká míra citu. Ale to je velmi subjektivní. Jinak současná architektura je hodně sporná, i současné umění. Co je vlastně styl? Kde jsme? Jestli je architektura v nějakém post-post funkcionalismu. A jestli je výtvarné umění v postminimalismu nebo postkonceptualismu. Všechno je tak hrozně pestré a myslím, že každý si vytváří  svůj vlastní styl jak v umění, tak v architektuře.  Nejsme sloučeni pod jednou ideologií, neděláme to pro náboženství, nemusíme to dělat pro nějakého krále, diktátora. Každý je zodpovědný sám za sebe, v jakémkoli výtvarném oboru, což je vlastně vzrušující a zajímavá doba.

A kam bys tedy zařadil sebe?

 Já jsem rozhodně hledač. Snažím se, abych se ke všem svým věcem mohl vztáhnout, vždy se je snažím poměřovat se svým vlastním svědomím a vědomím. Samozřejmě, že člověk je vždy součástí nějakých vlivů, trendů, technických možností. Ale jediné měřítko jsi vždycky ty, tvůj cit a tvoje hodnoty... Nebo jak jsi myslela, zařadit?

Myslela jsem, když jsi mluvil o stylech -  postminimalismu a podobně, tak jestli se ty sám  se svou tvorbou dokážeš někam zařadit...

Na začátku své tvorby jsem hodně věřil samotné myšlence – že ta musí být silná a nosná a na úkor šla vizualita věci. Hltal jsem věci ze 70., 80. let, co se týče konceptuálního uvažování. Pak jsem ale začal mít pocit, že to je jen kostra, kterou používáš a ve vizuálním umění vždy potřebuješ atmosféru, emoci. Potřebuješ, aby ta věc mluvila sama za sebe...Teď věřím tomu, že to je oboje dohromady. Takže jestli bych se někam zařadil, tak se snažím mít oči otevřené a vnímat všechno co bylo, a zároveň mít oči otevřené pro to, co může být. Historie lidí, kteří se o něco snažili je úžasná v tom, že člověk opravdu může teoreticky projít, co už tady bylo, jaké cesty jsou už prošlapané. Poměřit to sám se sebou a říct si, kam chce, nebo může jít on sám.

V jednom rozhovoru jsi také uvedl, že „umělec musí být zároveň svůj produkční i manažer“ – platí to o tobě? Pomáhá ti někdo?

Pomáhají mi všichni, co jsou kolem mě. Bez svého okolí bych to nezvládl. Je to v různých detailech, otázkách, neustálých ujištěních nebo podpoře, v situacích, kdy už člověk neví jak. Ale samozřejmě rozhodnutí je vždycky jen na tobě, protože věc mluví za tebe. Je to vlastně jedno rozhodnutí za druhým. Aby jsi prezentoval sám za sebe, tak každá věc produkce je součástí tebe. Nemyslím si, že umělec by byl v současné době jen někdo, kdo bohémsky sedí a věci z něj „vypadávají“. Naopak si myslím, že čím víc je spojený s reálným fungováním věcí – např. s uměleckým provozem, kolik co stojí, co znamená dotáhnout věc do posledního detailu, tím lépe. Věc začíná fungovat ve chvíli, kdy je vystavená.

Ty sám jsi ještě kurátorem Galerie Pavilon. Děláš kromě výstav a projektů ještě něco jiného?

Spolupracuji na workshopových projektech, které jsou zase např. spojené s architekturou. Teď jsem pracoval pro jednu organizaci v Neveklově v rámci projektu Mládež v akci, říkají si Nevenia. Vymýšleli jsme spolu, co s místním parkem, který patří obci. Ten park je velmi krásný, barokní, ale trochu zdevastovaný. Takže jsme s lidmi, kteří tam žijí, vymýšleli, co s tím. Byl to vlastně několikadenní workshop. Výsledkem bude výstava velkoformátových fotografií, na kterou pak obec bude moct reagovat. Na fotografiích bude samotné místo a vždy nějaká věc, která není fyzicky přítomná v parku, ale mohla by být. Mě moc těší, když můžu pracovat nejen jako umělec – vytvářet umění, ale i skrze svoje uvažování a média pracovat dál s lidmi a pomáhat měnit věci. Nebo minimálně vytvářet  o nich nějaké diskuze. Teď  budu možná ještě spolupracovat s  architekty na krajinářské úpravě nově vznikající obytné oblasti, ale to ještě není potvrzené. Ale láká mě vše, co je tímhle směrem.

Jak ses dostal k Fenesteru? Když pracuješ hlavně s prostorem, můžeš nám naznačit, co chystáš pro výlohu? Přeci jen ten prostor je tu dost omezený...

Tenhle nápad vznikl už asi před půl rokem v New Yorku, kde jsem byl na stáži a silně jsem prožíval věc, která asi každého někdy napadne – co se děje za tebou. Co se děje teď, co se tě nějakým způsobem dotýká, ale ty o tom nemůžeš vědět. Třeba i fyzicky, popsat prostor za sebou a nemusí to být prostor, který se k tobě přímo vztahuje nyní, ale i věci, které se tě dotknou třeba až v budoucnosti a ty o tom ještě ani nevíš. Dlouho jsem uvažoval, jak tuhle věc zhmotnit, jak ji předat a nabídka tohoto prostoru byl takový odrazový můstek. Pomohlo mi to, abych nápad dotáhnul. Bude to video na velké obrazovce, která bude přitisknutá ke sklu. Na videu bude postava, která bude k člověku stát čelem a bude se dívat do ulice. Bude ve stejné výšce jako pozorovatel. Za člověkem na videu se bude odehrávat takový abstraktní děj, pohyby, změny, vše bude v šeru a ve tmě. Geometrické objekty se budou přibližovat a vzdalovat. Uvidíme také chvění člověka na videu, který se ale nikdy nepodívá za sebe, jen bude vnímat, že se za ním něco děje. Pro mě je důležité, že divák, který bude před „oknem“ stát, bude v úplně stejné situaci. Bude zajímavé, když si uvědomí, že tohle se vlastně děje stále. Což neznamená nějak panikařit, jen nějaké věci přijmout. Beru to jako silný moment, který se nás stále dotýká a ve kterém jsme stále. To jsem chtěl nějakým způsobem zhmotnit, vizualizovat.

 
Jan Pfeiffer, Za zády - Galerie Fenester, 9.12. 2010 - 13.1. 2011

 

ROZHOVOR

Rozhovor s Renátou Hovorkovou

(text: Jarka B., llaney@centrum.cz)

V galerii Fenester jako první vystavovala mladá grafička Renáta Hovorková (více info zde). Jak se ke své profesi dostala a co plánuje dál si můžete přečíst níže...

Kdy ses začala zajímat o grafiku? Co tě k tomu vedlo?

Odmalinka jsem ráda kreslila, takže jsem stejně jako spousta lidí chodila na základní uměleckou školu na výtvarku, zhruba asi od pěti let. Taky jsem ale hrála basket a ve čtrnácti jsem se musela rozhodnout, jestli ze mě bude profesionální hráčka, trenérka nebo něco podobnýho a půjdu na nějakou sportovní střední nebo zůstanu u výtvarky. Nakonec jsem se rozhodla pro výtvarku a tak jsem se prokousala přes talentovky a bylo to jasný. Vybrala jsem si SUPŠ v Uherském Hradišti, doporučila mi ji moje tehdejší učitelka výtvarky jako vynikající školu (což opravdu je). Měla jsem tam pár kamarádů a taky nejspíš sehrálo roli to, že to je cca 250 km od domova, což skrývalo možnost úžasného studentského života. Původně jsem sice chtěla na malbu, ale pak jsem to nakonec změnila na grafiku (upřímně uz ani nevím proč). Samozřejmě jsem neměla vůbec tušení co to je grafický design, typografie apod. Grafika pro mě znamenala pouze linoryt a kreslení, ale to mě bavilo moc, takže jsem byla nadšená. Brzo jsem se zaměřila jsem spíše na grafický design a typografii, což dělám vlastně doteď.

Máš v oblasti grafického designu nějaký vzor (český či cizí)?

Vzor ne, ale je spousta lidí jejichž práci mám ráda. Teď jsem se vrátila z bienále grafického designu v Brně a jen tam by jich byla spousta. Za všechny alespoň Catherine Zask.

Proč, alespoň v současné době, u tebe zvítězilo písmo/typografie (stáž na VŠUP, Poezie ulice, abecedy)?

Vybrala jsem si tento obor po roce stráveném na UTB ve Zlíně, kde jsem byla na oboru, který je zaměřen ryze jen na grafický design. Je to svým způsobem výborná škola, ale není zde moc prostoru pro nějaké volnější věci, což mi po určité době začalo hodně vadit. Uznávám grafický design spíše jako řemeslo, které má svoje zákonitosti a pravidla a ty se prostě učit musí, ale je zde prostor zapojit i další věci navíc a pro takovéhle projekty je určitě na UMPRUM více prostoru. Tvorba písma je pro tohle podle mě ideální. On vám totiž do toho moc nikdo nemluví a můžete si věci dělat více po svém a pak to buď někdo koupí nebo ne. Je ale pravda, že když někomu řeknu co vlastně studuju, moc to nechápe, takže si iluze o kupovanosti písem nedělám. V tomto oboru  můžete obecně více spojit tu volnou a užitou část, což mi vyhovuje.


   

    
Myslíš, že lidé stejně dobře vnímají slova jako obrazy?

Jasně, obojí v nás vyvolává nějaký pocit, dojem. Jako tvůrce tento dojem ovlivníte daleko více u písma než u obrazu, i když je to hodně individuální. Je to většinou taková báseň v prostoru. Myslím, že je zde ale hodně důležitá forma. Abeceda je přeci jenom omezený počet znaků a chtít po lidech aby vnímali krásy tvarů jednotlivých písem je asi hloupost. Mělo by to být tak v rovnováze i s obsahem, ale tak je to vlastně u všeho.


Pokud jde o jednu z tvých posledních prací Poezie ulice, můžeš nám nějak přiblížit, jak vznikala? Jakým způsobem vlastně tvoříš (ať už loga či cokoli jiného)? Myslím tím, jestli při sobě nosíš například blok a píšeš si poznámky, když tě něco napadne nebo si vše nosíš v hlavě a teprve pak realizuješ?

Tak zrovna Poezie ulice vznikala tak že jsem chodila po ulicích a všechno co jsem viděla jsem si zapisovala. Bavilo mě to a jelikož jsem Prahu vůbec neznala, o to víc to bylo zajímavější (pro takovéhle věci ale doporučuju vybrat si jiný měsíc než prosinec jako já). Jinak většina věcí vzniká tak, že když mě něco napadne, nějak si to poznamenám a pak to po čase dám dohromady. Ale že bych s sebou neustále nosila blok, to ne.



 



Jaký je tvůj názor na zavedení nového psacího písma Comenia Script do škol?

Mně osobně se líbí moc a byla bych ráda, kdyby se nakonec povedlo ho rozšířit do všech škol, nejen do pár pokusných. Pamatuju si, že když jsem se já učila psát, tak mi to vůbec nešlo a pokoušet se neustále napodobovat striktní předlohu bylo hodně otravný. Možná, kdyby nás nechali psát volněji podle sebe, tak by můj rukopis byl dneska alespoň trochu čitelnej, k čemuž má teď docela daleko. Připadá mi, že spousta lidí se tomuto projektu brání spíše z nostalgie než že by měli opravdu nějaké argumenty proti. Prečtou si jeden článek v novinách a hned si udělají vyhraněný názor, přitom ale vůbec neví o co vlastně jde. Poslední dobou se mě na to dost lidí ptá, většinou ty otázky ale začínají takovým tím „Kdo si zase takovou blbost vymyslel a proč, když vlastně to co máme je přece to nejlepší“. Je ale pravda, že si to většina lidí nechá vysvětlit a pak svůj názor třeba změní.


Vloni jsi vyhrála 3. místo v soutěži plakátu na téma Evropa bez bariér. Pomohlo ti to nějak pracovně? Dostalas nějaké nabídky na zakázky?

Byla to docela zajímavá akce, ale spíše z pohledu, že jsme se setkali jako studenti grafického designu ze všech škol v ČR. Že bych ale díky tomu dostala nějakou nabídku, to ne. Tento typ soutěží jde jaksi mimo tyto věci, od toho tu jsou bienále v Brně, Design blok apod. - soutěže, které mají určitou tradici nebo zajímají větší okruh lidí. O tomto nikdo nevěděl, ale i tak to byl pro mě úspěch. Doteď ty plakáty někde po světě bloudí a to je fajn. 


Kam by ses ty sama chtěla dostat? Máš ambice prorazit do zahraničí?

Chtěla bych mít jednou možnost dělat opravdu jen věci co mě baví, což se mi vlastně zatím docela daří. Takže myslím, že toto není ani tak nesplnitelný cíl. A jestli to budu dělat tady nebo někde jinde, to se uvidí až časem.

 

Na co se od tebe můžeme v brzké době těšit?

Momentálně sháním materiály na knížku, která bude složená pouze s různých schémat a grafů. Baví mě historie, tak jsem se rozhodla popsat vývoj písma jen tímto způsobem bez jakýchkoli zbytečných slov. Chtěla bych to doplnit i o informace, které budou vysvětlovat, jak se písmo šířilo všude kolem, jak se díky němu šířila vzdělanost. Ale i o věci, které s tím neměly až tak moc společného, nicméně jsou zajímavé. Je to spíš takový pokus, jak až moc se dá cokoliv vysvětlit jen pomocí tohoto způsobu grafů apod. A taky si v tom udělám sama jasno. 

 



ROZHOVOR

Pár otázek pro Romana Štětinu a Karolínu Mikeskovou


(text: Jarka B., jarka@fenester.cz)


Oba už máte zkušenosti z výstav/instalací, na kterých jste spolupracovali s jinými umělci. Vnímáte takové spolupráce jako výhodu či spíše nevýhodu?

Bezpochyby jako výhodu. Svoje práce vzájemně konzultujeme už skoro rok, ale až pro FENESTER vznikla naše první společná výstava. Každý ve své vlastní tvorbě pracujeme s něčím naprosto odlišným od toho, co prezentujeme ve FENESTRU. Výhoda spolupráce na jednom výstavním projektu je ta, že se tvůrci vzájemně ovlivňují a pomáhají si, a proto jsme se nebáli jít do něčeho, s čím jsme ještě nikdy předtím nepracovali. Netvoříme apriori ve dvojicích, musí se to prokládat. Ale ze spolupráce s jiným umělcem se pak dá dlouho čerpat energie pro vlastní tvorbu.

Co si myslíte o „novém“ trendu „negalerií“ na netradičních místech (jako je třeba Fenester)? Mají podle vás šanci zavést se jako regulérní výstavní prostory a konkurovat tak klasickým galeriím?

Každá věc si žádá svoje místo. Instalace, kterou jsme do FENESTRU umístili by stěží mohla fungovat někde jinde. Pracovali jsme s místem a specifickými podmínkami, které FENESTER nabízí. Finální instalace pak může být zaměnitelná s jinými výlohami v centru Prahy, ale pro ty, kteří se u FENESTRU zastaví, původně třeba z úplně jiného důvodu než pozorovat umění, nese naprosto jinou informaci. Myslíme si, že konkrétně FENESTER má šanci se zavést jako výstavní prostor o který bude zájem. Zvlášt, kdyby se pro výstavní účely otevřely všechny výlohy klubu.

Mají podle vašeho názoru mladí umělci v současné době v Česku dostatečné podmínky a příležitosti se nějakým způsobem etablovat?

Je poměrně jednoduché dostat se do okruhu umělců, kteří takzvaně „vystavují“. To ale ještě vůbec neznamená, že se člověk etabloval. Jsme přesvědčeni, že snaha etablovat se umělce spíše brzdí. To musí přijít tak nějak samo.


Připravujete něco nového v nejbližší době (výstava,...)?

Čeká nás ještě dalších 5 let hájení – 5 let na AVU, během kterých snad ještě pár výstav nachystáme ať už sami nebo ve spolupráci s někým jiným.



(zleva: Karolína Mikesková, Roman Štětina, kurátorka Bára Špičáková)


Rozhovor s Yulií Yakushovou

(text: Jarka B., jarka@fenester.cz)

Narodila ses v Moskvě, poté jsi žila v Amsterodamu. Jak dlouho? A odkdy už jsi v Praze?

Já se poprvé přestěhovala z Moskvy do Prahy. Po několika letech jsem se odstěhovala do Amsterodamu, tam jsem ale bohužel zůstala méně než rok. V Praze jsem celkem asi 5 let.

Je něco, co tě v Praze nebo obecně v České republice jako cizinku překvapilo (nebo stále překvapuje)? Ať už se jedná o přístup lidí, uměleckou scénu...

Mám Prahu ráda. Překvapuje mě, že lidé jsou velmi “kontaktní” – nemají strach mluvit o čemkoli s člověkem na ulici, v tramvaji… Také jsem si zatím vůbec nezvykla, že Praha je tak malá, že se všude dostanu tramvají. Měla jsem ale i jednu nepříjemnou zkušenost – hodně silný český nacionalismus. A není to byrokratická diskriminace nebo omezení možností z důvodu cizího státního občanství (jako v Holandsku). Je to bohužel v myšlení. Pro hodně lidí tady člověk není “člověk” a nebo “John”, “Yulia”, “Kasja” – ne, je to “cizinec” a to je jeho hlavní rys. Nevadí, kolik plakátů s nápisem “Praha – město kultury” vylepí magistrate Hlavního města. Pokud je nacionalismus zakořeněn v myslích, pokud člověk může druhého ponižovat jen proto, že ten druhý je “cizinec” (buď Slovák, Bělorus anebo Vietnamec), tak to není kultura.
Uměleckou scénu v Praze moc neznám, protože k ní vlastně nepatřím. Mám několik známých, kteří dělají art a to je moje jediné spojení.

Máš za sebou poměrně dost práce pro noviny, časopisy, firmy jako Nissan – jak se mladý člověk jako ty k takovým zakázkám dostane?

Myslím, že na to má vliv fakt, že jsem začala ilustrovat v tak velmi konkurenčním prostředí jako Moskva. Neřekla bych, že 25 letý člověk je tam “mladý člověk”. Já jsem začala pracovat v 17 letech. V 25 letech má hodně známých 2 děti, rodinu a práci jako art director. Ve 33 už pracují jako creative director v nějaké velké agentuře jako BBDO. Je tomu tak z různých důvodů. Hlavně tím chci říct, že věk 25 v Evropě a 25 let v Rusku se vnímá úplně jinak. Zakázky většinou dostávám na email – někdo uvidí moje práce v časopisu nebo na webu a pak mě požádá o nějaký projekt. S Nissanem to bylo stejné. A teď s Fenesterem a Bárou taky.

Jak ses například dostala na výstavu „Curvy“ v Austrálii?

Ah! Curvy! Několik let jsem obdivovala fotografie z téhle výstavy a nakonec jsem jim poslala svoje práce. Dostala jsem odpověď, že jsem byla přijata a bude tam moje ilustrace "Emily Haines and The Soft skeleton", kterou jsem jim pak do Austrálie poslala poštou.  



Pomohla ti účast na Curvy k další práci?

Ano, jako většina takových velkých akcí (Curvy je několikadenní festival ilustrace – avšak pouze pro ženské umělkyně, pozn.). Dostala jsem pak několik zakázek. Co mě ale překvapilo, že nebyly z Austrálie, ale z úplně jiných zemí jako např. z Koreje.

Z tvého pohledu ilustrátorky - dá se u nás touhle prací uživit (pokud bys měla srovnat např. s Ruskem či Holandskem)?

Abych byla upřímná, tak já vlastně nevím…pro český trh teprve pracovat začínám. Srovnávat s Ruskem nebo Holandskem nemá smysl. V Rusku máme hodně časopisů, hodně firem, které potřebují ilustrace. Pak je tu Holandsko – země s nejsilnějším grafickým designem na světě, s tradicemi, vysokou školou umění Gerrit Rietveld…Česko má na design svůj názor. Bohužel s ním tady v Čechách nemám ještě velkou zkušenost, tak by nebylo fér odpovídat. Ale nevidím důvod, proč by ilustrátor musel pracovat jen pro jeden trh. Naštěstí máme e-mail, Skype, letadla...To je pro mě největší “bonus” k mojí profesi – můžu bydlet kdekoli a má práce na tom nezávisí.

Jak ses vlastně dostala k umění/grafice? Mělas jako malá nějaký vzor, který by tě inspiroval? (nebo kdo tě inspiruje teď?)

Ještě jsem se k tomu vlastně vůbec nedostala. Nemám za sebou ani žádnou uměleckou školu. Mám sice ukončené vysokoškolské studium, ale s uměním nic společného nemá. Inspirace jde od lidí. Já pracuji asi 6 dní v týdnu a v neděli pak nikoho moc nevidím. Proto je pro mě každá možnost komunikace s živým člověkem, každý moment, kdy mi otevírá dveře do své hlavy, vždycky jako rána. Další inspirací jsou mi teď ještě knihy o porevoluční historii v Rusku. Na jakém projektu momentálně děláš? Každý týden je to “editorial” ilustrace pro 2 časopisy. A mám teď ještě velký projekt pro výstavu – jde o obrazy s tématikou smyslnosti a násilí. Jsou inspirované jedním současným spisovatelem z Ruska. On míchá šedou sovětskou realitu s mystikou. Vidíme svět neodůvodněného násilí a zabíjení, kde sny jsou jen iluzí a pokus o jejich realizaci vede k smrti. Tahle próza je nasycená scénami sexuálního zneužívání, v některých momentech čistě metaforickými. Připravuji velkoplošné kresby inspirované tímto románem.

A o jakého spisovatele a knihu se jedná?

Jmenuje se Ilja Masodov. Román “Sladkost rtů tvých něžných”. Nikdo neví, co je to za člověka. Nikdo ho nikdy neviděl. Hodně lidí si myslí, že jméno je akronym, za kterým se skrývá několik současných spisovatelů.

Zajímá tě tedy pořád ruská scéna/politika? Vracíš se někdy do Moskvy?

Politika mě tak moc nezajímá. A Moskva, ve které jsem se narodila, už neexistuje, možná jen ve vzpomínkách. Proto nemá smysl se vracet.

    





Hlavní partner:





Činnost Galerie Fenester podporuje Magistrát hlavního města Prahy a Ministerstvo kultury.

Další partneři