Archiv programu - Fenester.cz

Archiv programu

 

23.6. - 20.7. Johana Střížková




26.5. - 22.6. Graeme McKinnon




28.4. - 25.5. Michal Ureš




31.3. - 27.4. Tomáš Uhnák







14.2. - 16.3. Markéta Kubačáková


Instalace v galerii Fenester od Markéty Kubačákové s názvem Loket pobělohorský, čtyři prsty, pět zrn a čárka zkoumá relativitu míry a pohledu. Konvence dívání se na umělecké dílo má standardizované parametry, které zaručují, že všichni z prací na zdi budou mít alespoň nějaký zážitek. Ženy většinou vzhlížejí vzhůru, zatímco vysocí muži se hrbí, aby si díla na stěně prohlédli. (Podobná situace nastává například, když se objímá žena průměrné výšky s mužem průměrné výšky: muž má opřenou bradu o hlavu ženy a dívá se po okolí, zatímco ta sleduje upadávající knoflíky na jeho kabátu, případně skrze průhled v jeho podpaždí hledí za jeho záda. Jejich pohledy se střetávají jen při záklonu jednoho a shrbení druhého). Zatímco umělecké dílo vyžaduje divákovu individuální recepci, jeho prezentace (místo pro dívání se na něj) počítá s normovaným divákem, kterému je uzpůsobena.Tyto normy jsou antropometrické, stejně jako bývaly staré jednotky měr – váhy, obsahu, délky, rychlosti… Měřilo se podle zvyků vycházejících z lidského vnímání a potřeb člověka v daném regionu. Normou mohl být střevíc panovníka, ale i obyčej určité vesnice. V průběhu staletí lidé rostli a míry se zvětšovaly, zpřesňovalo se také odkud která pochází. Z doby pobělohorské je velikost tehdejšího lokte úředně zaznamenaná do kamene na veřejích staroměstské radnice, aby si každý kupující mohl ověřit, zda jej prodavač neošidil.
Práce vytvořená pro prostor okna baru počítá s letmým nakouknutím chodců do výlohy. Většina z nich nejde za uměním, pouze prochází kolem a okukuje zdi po cestě. Jejich vidění se ocitá v koridoru, který je nejpřirozenější – přímo před sebe a trochu k zemi. Stejný směr má i perspektiva člověka, který se krátce zastaví a koukne do výlohy. Vršek objektu sahá do výšky autorky. Malí lidé mají pohled rovně roztříštěný sloupky s mírami, pro vysoké jedince vytváří instalace prázdný průhled do vnitřní místnosti. Když se malí podívají šikmo vzhůru, spatří dno a rub díla, zatímco pohled svrchu dolů odhalí „exponáty“. Pro někoho je nadhled samozřejmý, pro někoho znamená snahu, kterou má dítě, když nedosáhne pult, na nějž mu prodavač položil jeho oblíbenou zmrzlinu. Zatímco zjišťuje, na co si stoupnout, aby pult přehlédlo a uchopilo kornoutek, tak zmrzlina pomalu roztává.

Markéta Kubačáková (1984) je studentkou 6. ročníku ateliéru Video (Martin Zet, Jiří Ptáček) na Fakultě výtvarných umění v Brně. Absolvovala také VŠUP v Praze (2009) a UTB ve Zlíně (2007). Její umělecká tvorba se soustředí na médium instalace a kresby. Je činná také jako nezávislá kurátorka a kritička.


13.1. - 11.2. Viktor Takáč




Viktor Takáč - Diplopie prostoru - reportáž a rozhovor s Viktorem pro artycok.tv najdete tady, povídání přímo pro Fenester pak hledejte zde
 

9.12. - 13.1. Jan Pfeiffer



Fyzické vlastnosti člověka ho determinují k tomu, že jednoduše neví, co se mu děje za zády. Kráčíme ulicemi, stojíme ve frontě, pohybujeme se místy, městy. Když si představíme scénu, která se za námi může odehrávat, myšlenky jako by se shlukly do abstraktních forem: domy, postavy, kvádry, vertikály...

Video Za zády je obrazovým přepisem tohoto pocitu, kdy se s klidnou tváří díváme dopředu, zatímco za námi se odehrávají tušené, v podstatě abstraktní děje. Současně se tento pocit může týkat jakési předtuchy, opět ne zcela konkrétní představy situací, které teprve mohou nastat.
(Jan Pfeiffer)





Video Jana Pfeiffera, studenta ateliéru Jiřího Příhody pražské Akademie výtvarných umění, je pro prostor galerie Fenester šité v podstatě na míru: pojednává situaci, kdy se člověk dívá přímo před sebe, zatímco za zády se mu odehrávají tušené, více méně abstraktní děje. Video je zasazeno do okna, které propojuje rušnou ulici s interiérem baru Chapeau Rouge. Za autorovými zády se tedy odehrává ještě další, paralelní skutečnost: rozhovory lidí, rytmy hudby, cinkání skleniček. Při pokusu si takovou situaci představit vše splývá do neurčité změti tvarů a zvuků, konkrétní obrysy si člověk ze své mysli musí téměř vynutit a když se přestává soustředit, situace za zády opět upadá do beztvarosti. Můžeme se jen domnívat, tušit, nebo se naopak ani v duchu neohlížet a razit si cestu zpříma.
Pfeifferova tvorba se do značné míry zabývá vztahem člověka a jeho bezprostředního okolí, ať už jsou to dominantní budovy, sítě ulic a zkratek, či naopak osobnější rodinné vazby a abstraktnější časoprostorové vztahy. Autor sám se často stává aktérem svých fotografií či videí. Vstupuje do role soustředěného střelce, který takřka podvědomě míří do prázdnoty velkoměsta, v monumentální zvukově-vizuální instalaci obíhá diváka, který se stává středem rituálního kruhu. Video Pozorovatel (2010), které sleduje autora stojícího zády k divákovi, jak skrze okno pozoruje zdánlivě nereálný svět hybridního velkoměsta před sebou, je určitým protipólem videa Za zády (2010). V obou případech se jedná o velmi základní lidskou situaci, moment podstatného zastavení se, zatímco před námi (či za námi) se odehrávají situace, na které nemůžeme dosáhnout, ani je nemůžeme nijak zásadně ovlivnit.

Karina Kottová

Yulia Yakushova, 11.11. - 8.12.

 
Yulia Yakushova *1985 (Moskva) už několik let žije a pracuje v Praze, kam se přestěhovala z Moskvy. Jako nezávislá ilustrátorka tvoří hlavně pro zahraniční noviny a časopisy (v současné době každý týden ilustruje 2 moskevské časopisy). Pracuje na zakázkách pro firmy Elle, Nissan, Aeroflot a řadu dalších. Věnuje se ale i své volné grafické tvorbě a to tvorbě pozoruhodně silného obsahu. Ve svých dílech kombinuje tužku a počítačovou grafiku. Instalace ve fenesteru přináší další rozměr do její tvorby, pro inspiraci nyní šahá ke kontroverzní próze Ilji Masodova.

Svou instalaci Yulia nazvala obsáhle:

Like you are entering a place for the first time, or returning home to find that everything feels different.

Jako když někam přijdeš poprvé nebo se vrátíš domů a zjistíš, že všechno je jinak.

Je tedy patrné, že název se stává důležitým klíčem k proniknutí do tajů instalace.
Patrný zneklidňující motiv násilí, uvěznění či spoutanosti je v současné době pro Yulii zajímavým tématem. Jak Yulia uvádí, jedním z podnětů jí je próza současného ruského autora Ilji Masodova, která s tématy násilí a smyslnosti velmi intenzivně pracuje. Ovšem stejně jako ve svých ostatních pracích i v této instalaci je vedle zneklidňujícího pocitu přítomna i citlivá a jemná ženskost. A tak tu vidíme velmi půvabná macramé (dekorativní uzlované textilie) lahodící oku, navozující domácí pohodu. A zneklidnění? Pohoda se rozplývá v samostatná lana a provazy, situace se radikálně mění a doma je všechno jinak...
 
 


8.10. - 10.11. Roman Štětina a Karolína Mikesková




Karolína Mikesková *1990 a Roman Štětina *1986 jsou oba studenti AVU (Veronika Bromová, Jiří Příhoda). Pro fenester vymysleli svou první společnou instalaci, nazvali ji KABINET. Vychází z prvotní inspirace ve výlohách plných turistických lákadel - v nabídce jsou broušené kameny a jiné skvosty. Jak sami autoři uvádí skrze tvary a vzory neživé přírody komentují zásadní díla české moderní malby. Divák je pobízen rozklíčovat základní kameny výtvarného umění. Takže račte prosím do toho.
A ještě závěrem je vhodné prozradit precizní a technicky dokonalou práci, která celé instalaci předcházela. Kameny jsou vyrobeny z pigmentované pryskyřice a tónované sádry, výloha leštěna jarem a jelení kůží…

„...Klíče k určování přírodnin jsou nezbytným doplňkem vzdělání. Učíme-li se poznávat přírodniny zjišťováním znaků, kterými se navzájem liší, nevystačíme s pouhou
zásobou vědomostí, ale musíme záměrně používat i řady dovedností a
zručností, tedy složek techniky, které nám může dát jenom praxe...

...Při určovací praxi se dosáhne kladného výsledku za předpokladu, že
určované druhy a odrůdy přírodnin jsou typické. Zejména u hornin je
třeba vybírat představitele se zvlášť charakteristickými vlastnostmi,
protože horniny vykazují v přírodě četné přechody z jednoho druhu do
druhého. Proto do školních sbírek zařazujeme horniny, na kterých jsou
charakteristické vlastnosti zvlášť zdůrazněny...

...Zároveň je vhodné, aby si čtenář pro snazší osvojení práce s klíčem
určil nejprve dva (tři) minerály a dvě (tři) horniny, které sám dobře
zná...“

František Němec, Klíč k určování nerostů a hornin, SPN Praha 1967

Následující 3 nerosty by mělo být velmi snadné rozpoznat. Do
přiloženého klíče nahlédněte až když vyčerpáte všechny metody.

8.9. - 6.10. Sabina Hašková




V této výstavě můžeme v úvodním pohledu sledovat prolínání hned dvou hlavních rovin.
Tou první je fotografie a její prezentace. Tedy vůbec význam vernisáže a samotného vystavování media fotografie.
Tušíme zde jistý trialog, kdy je fotografie prezentovaná již na pozvánce na výstavu, dále totožnou fotografii vidíme v galerii Fenester -ulice a následně se s ní shledáváme v galerii Fenester- klub Chapeau Rouge, tedy že vnímání fotografie se na jednotlivých místech značně různí, vzhledem k vlivům, které jsou pro každé z místo prezentace charakteristické.
Další rovinou je samotná fotografie, jejíž obsah bych se alespoň částečně pokusila interpretovat.
Již po staletí máme potřebu imitovat přírodu. Přesto  že jsme se obestavěli pomyslnou betonovou zdí (pro někoho s úspěchem bez metafory), tak ta divoká fascinující síla přírody nám stále schází. Východisko z tohoto rozkolu pak často nacházíme ve vytváření velmi banální imitace přírody, kde autenticita přírody je již dechem mrtvé milenky.
Přitom nás tak fascinuje, tak opravdová ve své šíři vlastních podob. Dle autorky je to naše skrytá přirozená každodenní tužba, která nás naplňuje, nabíjí a my se tak v životě můžeme posunout svižně dál. Tak proč se stále dokola chlácholíme tak nevěrnými imitacemi divokých peřejů a šumících vodopádů, barvy voňavých květin či jejich organické plasticity. Tak proč stále jíme ty koláče, jen kvůli tomu že jsou kulaté, přitom však bez chuti a živiny..?!
A co to je poslušnost, co slušnost a žití s nimi?
Co je nevědomost přesto, že jsme již už někdy věděli?
A co připravenost?  Jaká je její váha, když je zároveň tou"-ialitou", která potřebuje čas?
Sabina Hašková   

12.8 - 6.9 Jan Čumlivski a Matěj Přibyl






13.7 - 8.8 Martin Kubát



V roce 2008 ukončil Martin Kubát studium v ateliéru ilustrace a grafiky na VŠUP u Juraje Horvátha. Studium zakončil svou autorskou knihou Je večer, vypusťte čerta! Kniha představila Martinův osobitý styl par excelence, vyhrála Nejkrásnější českou knihu roku 2008 v kategorii studentských prací a v loni vyšla v nakladatelství FRA. Nyní, vedle vlastní tvorby, spolupracuje jako grafik v Divadle Archa, podílí se na vizuální podobě titulů nakladatelství FRA a časopisu A2. Účastní se společných projektů spolku Kopr (s důrazem na autorskou knihu) a uskupení BOX (s převahou komiksové tvorby).

Andulka na lapidárním stromě, tak bych nazvala nynější Martinovu instalaci. Je ztvárněna podobně jednoduchým a zřetelným způsobem jako jeho kresby, nicméně nejde o žádný minimalismus. Martinovy práce jsou charakteristické svým typickým výrazem, nenapodobuje, neopičí se, je svůj. Čmárá, škrtá, drápe, výjevy trefně prokládá vlastními poznámkami, komentáři a výkřiky, čímž se mu daří modelovat vtipný, často drsný, děj. V andulce se poznámka k ději proměnila v děj reálný. Andulka tiše sedí a soustředěně se komíhá, sama, bez komentáře. Klid před bouří? No podle Martinova vyprávění měly být ještě včera na stromě místo jedné andulky desítky hrozících paroháčů…ale i bez nich je, myslím, instalace dostatečně nekonformní nicméně velmi humorná, takže můžeme být v klidu, jde o další kubátovinu.   
(Bára Špičáková)



17.6 - 11.7 Renáta Hovorková

 



K instalaci Renáty Hovorkové

Renáta je ročník 88, studovala na UTB ve Zlíně grafický design od září přestupuje na VŠUP do ateliéru typografie. Studuje, pracuje, soutěží, vystavuje.
Myslím, že svých pracích intuitivně překračuje plošné omezení grafické tvorby. V zimě se ve škole věnovala prostoru ulice, sama to nazývá Poezií ulice. Z ulic sbírala slova, ne slova řečená, ale slova graficky ztvárněná – tedy nápisy, sprejerské podpisy, zákazy, loga, příkazy, prosby a tak. Nalezená slova zanášela do mapy a vznikla tak poetická hra s realitou, kterou si asi nejsme schopni (bez něčí nápovědy) běžně uvědomit. Podobný princip  použila Renáta i ve fenesteru, posbíraná slova –jakýsi svérázný jazyk ulice- zanesla do prostoru, v prostoru se překrývají, pohybem diváka okolo se proměňují a skládají ve všemožné vzkazy a mění významy, dají se číst jako báseň, proč ne. Poezii ulice tedy Renáta přenesla do své instalace, ale z ulice ji neodnáší, nechává ji kolemjdoucím k užitku….
 
 

 




Hlavní partner:





Činnost Galerie Fenester podporuje Magistrát hlavního města Prahy a Ministerstvo kultury.

Další partneři